Poslední dobou mám šílený blog co se týče délky hry na kytaru.
Nejenže si nemůžu vzpomenout, kolik roků přesně hraji, jelikož se mi to strašně plete, ale také mám neopodstatněné nutkání hrát na kytaru předem určitý počet hodin, nedejbože o minutu víc!
Například dneska jsem popadla kytaru s takovým nadšením a vervou, jako již dlouho ne, abych ji mohla vzápětí odhodnit s pocitem zoufalosti.
Není to jen tím, že při mém cvičení nesnáším [nenávist je příliš silné slovo, ale opravdu to nemám ráda] jakoukoli přítomnost lidských bytostí, ale má hra hasne nečekaně stejně vždycky, jako začala.
Většinou mé důvody k ukončení kytary jsou beznaděj a zoufalství, což vede ke zrádné myšlence že "stejně je ta skladba téžká, odsunu to na jindy" což vede k následnému "hele, už stejně cvičím hodinu a půl, můžu přestat". Poslední bod je ze všech nezákeřnější a nejprotivnější.
Opravdu nevím, proč se tolik nechám svazovat pouty času, a nedám svému cvičení potřebnou volnost. Nevím proč se neřídím heslem jednoho člověka, které znělo "Proč se stále díváš na hodinky? Cvič tolik, kolik potřebuješ." Jenže má ctižádostivá a ješitná povaha mi to nedovolí.
Stanovila jsem si cílem cvičit na kytaru týdně 7 až x hodin, a po naplnění určitého limitu, mě prostě hra přestává bavit, a kytaru odhazuji v dáli.
I když mám přes den čas, a vím, že bych si potřebovala ještě něco procvičit, pokaždé když se po překročení vztyčeného limitu počtu minut hraní za den pokouším opět cvičit, cosi divného v hlavě mi namluví, že už mě to nebaví, a že jsem dneska cvičila dost. Jenže hry na kytaru logicky nikdy není dost.
Možná jen procházím jakousi tvůrčí krizí...
Žádné komentáře:
Okomentovat